Tanec je vaše profese. Cítíte se být spíš pedagogem nebo umělcem? A nebo obojím? Říká se posměšně: “Kdo neumí, ten učí”. Což si samozřejmě nemyslím! Také je ale třeba podotknout, že zdaleka ne každý umělec je současně dobrým pedagogem. Jisté je, že kombinace těchto dvou rolí, tanečního pedagoga a tanečního umělce, je v praxi velmi častá.
Možná se považujete za tanečního pedagoga, ale zároveň také tvoříte. Nebo sama o sobě mluvíte jako o tanečnici a choreografce, ale zároveň učíte. Skloubit dvě různé role nemusí být vždy jednoduché, je ale dobré si uvědomit, že právě role umělecká a pedagogická se mohou úspěšně vyživovat a doplňovat. V tomto blogu se zamýšlím nad tím, jaké výzvy, ale i benefity přináší jejich propojování, ať už se cítíte být spíše tím, nebo oním.
Na myšlenku psát o roli pedagoga a umělce mě přivedl rozhovor s kolegyní, která koordinuje projektovou výuku kreativního tance na českých základních školách a zároveň organizuje inspirativní workshopy pro taneční pedagogy o taneční výuce v prostředí běžných škol. V tomto projektu často působí taneční umělci na volné noze, pro které je pedagogická práce vhodným přivýdělkem, stejně jako taneční pedagogové ze ZUŠ nebo soukromých studií, kteří mívají volnější dopoledne. Z našeho rozhovoru mi utkvěl v hlavě její postřeh ohledně rozdílů, jak k výuce přistupuje umělec-pedagog a taneční pedagog-pedagog. Ten první prý vnímá výuku více jako tvůrčí proces. Zdánlivě nepoužitelné nápady stimulují jeho kreativitu, a když něco na hodině nefunguje, obvykle nemá problém improvizovat a vymýšlet na místě alternativní řešení. Netíží ho tolik odpovědnost, je přece umělcem-hostem, může si dovolit chybovat a chovat se trochu bláznivě. Ten druhý svou výuku rád opírá o promyšlenou metodiku, má jasné cíle, ví, co chce žáky naučit, zná pedagogické zásady a využívá příklady dobré praxe, které se naučil na workshopech. Svou práci bere zodpovědně, odchylka od plánu ho ale někdy poněkud rozhodí. Že by si méně věřil? Tyto rozdíly, kterých si moje kolegyně všimla, mi začaly vrtat v hlavě a začaly mě napadat otázky: Čím to je? A musí to tak být?
Myslím, že asi nemusí. Samozřejmě výše popsaný rozdíl neplatí o každém, ale postřeh je to velice zajímavý. Obvykle se potřebujeme nějak definovat a podle toho pak máme sami od sebe rozdílná očekávání. Za koho se považujeme, tím jsme, tak se chováme, přemýšlíme a jednáme. Ten “zakopaný pes” je v našich hlavách. A tak mě napadlo, co kdyby všichni ti, co vyučují umělecké výchovy, přijali dvojroli pedagoga-umělce nebo umělce-pedagoga v plné parádě? Co se může pedagog od umělce a umělec od pedagoga naučit? Bude to znamenat zátěž navíc, nebo naopak jiný pohled přinese do naší práce něco uspokojivého a inspirativního?
Pedagog-umělec
“Taneční pedagožka na ZUŠ, 45 let, plný úvazek, vyučuje děti od 5 let do 18 let a každoročně pro ně vytvoří 10-15 choreografií. Po práci se věnuje rodině a svým dětem a ztěží nachází čas pro svůj taneční a tvůrčí seberozvoj. Cítí se unavená, přetížená a trápí se tím, že jí docházejí nápady na choreografie.” Poznáváte se?
Součástí profese tanečního pedagoga, i když sám není aktivním interpretem, je tvorba choreografií pro své žáky nebo studenty. Tedy, vystavět funkční hodinu, kde se něco děti naučí a ještě je to bude bavit, je samo o sobě umění. Ale zmiňovaná tvorba choreografií klade na učitele ještě vyšší nároky, a to jak pedagogické, tak tvůrčí a umělecké. Zejména v prostředí ZUŠ, kde jeden pedagog pracuje s mnoha různými věkovými skupinami dětí, mladých tanečníků a tanečnic, to bývá velice náročné. Pedagogické profese obecně s sebou navíc nesou – možná více než jiné – riziko vyhoření. Učitelé neustále pečují o druhé, věnují svým žákům pozornost a přemýšlí o tom, jak jim být dobrými průvodci. Snadno se dostanou do situace, kdy jim nezbývá téměř žádný čas na svůj seberozvoj.
V jednom z předcházejících blogů psala Mirka Stašková o hledání různých strategií, jak se taneční pedagog může udržovat fyzicky “v kondici” a proč je to důležité (odkaz na blog: Cesty tanečného pedagóga ku fyzickej a duševnej pohode). Jsem přesvědčená, že stejně jako tato rovina fyzická, o kterou je třeba pečovat, aby nám naše tělo bylo oporou a zdrojem, je pro tanečního pedagoga velice podstatné nepřestat být umělcem. Nerezignujte na to, že už aktivně netančíte na jevišti. Buďte tvořivou bytostí, která se věnuje čemukoli kreativnímu, pro sebe, pro radost. Ponořte se do sebe a uvědomte si, co je ve vás živé? Co vás inspiruje? A udělejte to! Můžete sytit svou tvořivost jakýmkoliv způsobem: napište báseň, namalujte obrázek, vyskládejte mandalu z přírodnin, vyrobte adventní věnec, plavte v bazénu a zkoumejte svůj taneční flow. A začněte se považovat za umělce. Za pedagoga-umělce. Vždyť náplní práce tanečního pedagoga není jen učit děti tanečním dovednostem a zručnostem. Nezapomeňte, že proces umělecké tvorby, hledání nápadů a zkoumání je součástí vaší práce. A opravdu to nemusí to být všechno na vás, nemusíte všechno vymyslet sami v rámci příprav na hodiny. Přizvěte k tvorbě děti, nechte je nahlédnout do kuchyně vznikání choreografie, přizvěte je k tvůrčímu procesu. Spolupracujte s kolegy muzikanty, výtvarníky a tvořte společně. Buďte pedagog-umělec.
Umělec – pedagog
“Choreografka a tanečnice na volné noze, 36 let, podílí se na tvorbě jednoho nebo dvou představení v roce, zároveň působí jako taneční pedagožka v tanečním studiu, dostala nabídku částečného úvazku na soukromé taneční konzervatoři, neví ale, zda se chce zavázat k pravidelným hodinám. Věnuje se józe, kterou vyučuje na workshopech v jógovém studiu. Považuje se za umělkyni, ale jen projekty se neuživí.” Je to Váš případ?
Taneční umělci se paralelně věnují pedagogické činnosti, protože zaměstnání např. na konzervatoři, ZUŠ nebo v soukromém studiu jim poskytuje jistou finanční stabilitu, která vhodně doplňuje projektové fungování s nepravidelnými příjmy. Finanční nejistotu tanečního umělce na volné noze v zemi, kde ještě není zaveden status umělce, není snadné ustát, obzvlášť pokud je v situaci, kdy potřebuje zabezpečit i rodinu.
Rádi se ponoříte do procesu tvorby, zkoumáte a hledáte nová řešení. Sice nejste příliš systematický, metodický typ, především chcete učit kreativně – aby to žáky bavilo, aby si odnesli zážitek z každé hodiny. Čím déle učíte tímto způsobem, zjišťujete, že chrlit stále nové nápady je celkem zatěžující. Cítíte, že se potřebujete zorientovat v tom, co a proč vlastně předáváte, jaký to má smysl, cíl? Přijměte roli pedagoga. Závazek není zabiják kreativity, ale může být cestou k získání pedagogické sebedůvěry, pravidelnost vám pomůže pochopit souvislosti mezi tím, co učíte a proč. Věnovat se výuce systematicky nemusí být nuda, ale možnost pro růst a zlepšování se, pro vás i pro vaše studenty. To, čemu se pravidelně na hodinách věnujete, to si studenti osvojí a pak jejich dovednosti můžete lépe využít v tvůrčím procesu. Pedagogickou praxí kultivujete své metodické a pedagogické myšlení a také schopnost vést skupinu, koučovat, dívat se, analyzovat, naslouchat, podporovat, rychle se rozhodovat, improvizovat, pracovat s dynamikou a vztahy ve skupině, a mnoho dalšího. Tyto dovednosti využijete v životě i v umělecké tvorbě.
Ale co když prostě zjistíte, že metodické myšlení a systematičnost vážně není váš talent? Ani zájem? Pak možná pedagogický úvazek není vaše cesta, ale i přesto může být obohacující čas od času vstoupit do role umělce-pedagoga. Nemusíte zcela rezignovat na pedagogické působení, protože jeho podstatnou součástí je to, že inspirujete druhé tím, co umíte a v čem jste dobří. Vaše pedagogická cesta může být více projektová. Předávejte to, co vás fascinuje a zajímá, co jste sami objevili, například při tvorbě představení, protože sdílení samo o sobě má velkou hodnotu. Navíc, pravděpodobně jsou vám vlastní umělecké, kreativní postupy, proces tvorby jako takový, odvaha zkoušet si, experimentovat, a to jsou dary, o které se jako umělec můžete podělit. Instituce formálního vzdělávání – školy jakéhokoliv druhu – jsou místem, kde v kontextu celku vzdělávání dává velký smysl narušit občas pravidelné rozvrhy hodin svěžím pohledem umělce, nezatíženého pedagogickým úvazkem a povinnostmi vyplňovat třídnice. Buďte umělec-pedagog, který vnese do zaběhlých kolektivů svěží vítr a pohled zvenku. Můžete zpochybňovat, provokovat, ptát se, a inspirovat.
Propojení
Možná jste se v textu poznali a možná také ne. Třeba se cítíte v obou rolích najednou jako ryba ve vodě. Pokud je to tak, jakým způsobem propojujete svou pedagogickou a uměleckou praxi? Přišly vám některé myšlenky zajímavé? Podělte se o vaše postřehy v komentářích.
Markéta