Fascinuje mě jeden z citátů od Mary Joyce, americké choreografky a pedagožky, která je důležitou osobností v historii pedagogiky Kreativního tance pro děti. Mary v něm říká, že je pro děti a jejich harmonický rozvoj důležité zažít v tanci svobodu a volnost, stejně jako disciplínu a organizaci.
Disciplína, jasná pravidla, limity – na první pohled by se zdálo, že jsou tyto pojmy vlastně úplným opakem volnosti a vůbec tvořivosti jako takové. Vypadá to, že je to buď a nebo. Ale ve skutečnosti jsou limity a pravidla důležité principy, které tvořivost rozvíjejí a pomáhají nám objevovat nové možnosti. Jak v tanečním vzdělávání dětem a mladým tanečníkům ponechat dostatek prostoru pro objevování jejich autentického tanečního projevu a zároveň specificky rozvíjet jejich taneční dovednosti? Možná právě v protipólech, které se navzájem doplňují a podporují, můžeme objevit smysluplnou cestu ke komplexnosti a k pochopení, co pro nás v životě znamená svoboda, a jak souvisí s vnitřní disciplínou a kreativitou.
Myšlenka, že disciplína, limity a pravidla do kreativního tance nepatří, může vycházet z představy, že pod kreativním tancem si představíme zejména volnou taneční improvizaci, ve které mají děti možnost projevovat se zcela svobodně, tančit bez jakýchkoliv omezení. Je pravda, že volná improvizace může být nádhernou zkušeností, hlubokým prožitkem volnosti v pohybu, ale svoboda bez hranic může také vyvolat pocity nejistoty a frustrace.
Zkušenost z praxe ukazuje, že pokud necháme dětem v tanci úplnou svobodu, brzy zjistíme, že jejich tvořivost se v poměrně krátkém čase začne vyčerpávat. Dětem začnou docházet pohybové nápady, budou opakovat způsoby pohybu a taneční formy, které si dříve osvojily a dostaví se nepříjemné pocity, jako nuda a nespokojenost s vlastním tanečním projevem. Začne-li se ozývat vnitřní kritický hlas, tvůrčí nastavení mysli se dostává do úzkých a kreativita – schopnost experimentovat a pružně hledat nová řešení, je ta tam. Kritik v naší mysli zatlačí hravost a zvídavost do kouta.
Kreativitu potřebujeme stimulovat a rozvíjet. Známe to všichni – dokud se před námi neobjeví nějaká zajímavá výzva, nebo problém, máme tendenci pokračovat v “zajetých kolejích” a dělat věci obvyklými způsoby. Skvělými nástroji pro rozvíjení kreativity jsou právě limity a vymezení jasných pravidel “hry”. A v tento moment potřebujeme disciplínu, abychom dokázali pravidla dodržet. Pravidla v kreativním tanci vytvářejí oporu, vymezují dětem hranice v rámci kterých si mohou hrát a tvořivě objevovat, a zároveň jim pomáhají zkoumat jasnost a zažít pocit čistoty v pohybu. Disciplína udržuje naši mysl v přítomném okamžiku a naši pozornost aktivní, zaujatou, pozorující.
Zúžení možností je sice ztrátou úplné svobody, ale zároveň je pootevřením dveří do prostoru, ve kterém se můžeme díky jasnému zadání ponořit do zkoumání, experimentování a hledání takových možností pohybu, ke kterým bychom se bez stanovených omezení možná nikdy nedostali. Objevování nových způsobů a řešení pak přináší radost, naplnění a uspokojení, chuť do další tvorby.
Můžeme dětem například určit, že se mohou v tanečním sále pohybovat pouze po přímkách, a svým tělem, (pažemi, dolními končetinami, vztahem mezi horní a dolní polovinou těla, pohledem očí), vytvářet jen přímé linie a ostré hrany v pohybu. Dětem pomůžeme vhodnou představou, stroje, robota nebo se jich zeptáme, jaké pocity nebo asociace v nich takový způsob tance navozuje. Taneční improvizaci podpoříme vhodnou hudbou, ideálně živou. Rychlost pohybu, rytmizace, délka přímek a jejich směr, prostorové úrovně, svalové napětí v těle… to vše zůstává volné a otevřené, aby tanečníci mohli zkoumat a ztělesnit princip přímých linií v tanci svým vlastním tělem a pohybem a díky tomu objevili nové možnosti a taneční zručnosti.
Kreativní tanec díky vyvážení volnosti a disciplíny funkčně rozvíjí osobní taneční potenciál a jedinečnost každého dítěte, mladého tanečníka nebo tanečnice. Je ale důležité, abychom nezapomněli, že tanec ve své podstatě není individualistickým druhem umění. A proto se pojďme na téma svobody v kreativním tanci podívat také jako na princip utváření a fungování společenství.
Tanec je odjakživa uměním společenským. Tvořivá taneční výchova vede děti k porozumění, že svoboda jednotlivce není bezbřehá a má svoje hranice. Společná taneční tvorba, ve které má každé dítě prostor být jedinečné a autentické, ale zároveň se podílí na společném tanci a utváření bezpečného prostoru pro všechny, je prostředkem k pochopení a přijetí zodpovědnosti za společný tanec, za společné dílo. Smyslem kreativního tance tedy není jen dopřát dětem volnost, ale učit je základním principům, jak nakládat se svobodou, když v prostoru nejsme sami.
Vždy, když pracuji s dětskými tanečními skupinami, na každé hodině hledám tu správnou rovnováhu mezi volností a disciplínou, míchám koktejl konkrétních zadání, improvizace, divokosti i ztišení, vnímání sebe sama i společné práce a energie celé skupiny. V tvořivé taneční výchově mají děti možnost tančit podle sebe a svým jedinečným způsobem se projevovat. Když tančí ve skupině se svými kamarády, učí se zároveň vnímat a respektovat druhé a ctít pravidla společného fungování. Nemusí být stejní jako ostatní, aby mohli spolupracovat a přijmout zodpovědnost za utváření společné taneční kompozice.
Není jednoduché dětem vysvětlit, co je to svoboda a jak s ní mohou nakládat. Není snadné bez poučování dětem předat, co jim může do života dát disciplína. V kreativním tanci to ale mohou objevit a prožít se svými kamarády, skrze své tělo a pohyb, prostřednictvím hry, společné tvorby a radostného objevování.
Markéta Pucová